Stromy a keře

něco málo o stromech

Stromy a keře

Velmi různorodá a diverzitě rozmanitá forma vyšších rostlin, které můžeme jen velmi těžko definovat. Různorodost je v škále od drobných keřů až po ztepilé stromy. Keře se větví v zemi nebo těsně nad zemí a stromy přechází od podzemní části stromů, kořenů přes nadzemní část zvaný prýt, neboli kmen, nevětvené části stromu, který se pak větví v stromovou korunu. Tvary keřů a stromů jsou více než rozmanité a liší se podle druhů, ale například i podle prostředí kde se nacházejí a kde rostou. Vývoj a růst stromů je ovlivněn mnoha faktory. Přirozený vývoj po miliony let, definoval tisíce druhů stromů a keřů a jejich tvar, velikost a rozmanitost byla ovlivněna teplotou, vlhkostí, půdou, nadmořskou výškou, povětrnostními vlivy, intenzitou slunečního záření, obsahem živin a spoustu a spoustu dalších vlivů. Nadzemní částí stromů, kmene je dominantní kůra, vrchní část odumřelé vrstvy neboli borky, která se liší od druhu stromu. Kůra je velmi rozmanitá od několika milimetrové až po centimetrové, od hladké až po velmi hrubou až rozpadající se. Jemná kůra či hrubá borka se liší tvarem, barvou či strukturou. Pod kůrou se nehází lýko, které může brát jako jedinou živou součástí dřevnatého kmene. Pomocí lýka se pak po celé rostlině rozvádí organické, výživné látky po celém stromě (sítkovice, které vedou v lýku cukernaté roztoky, složky vodivého pletiva). Nejpodstatnější část kmene pak tvoří samotné dřevo, dalo by se říci, že se jedná o mrtvou část (hmota cév stromu), která se skládá z celulozy a ligninu. Pro správnou výživu stromu, slouží kambium, vrstva mezi kůrou a dřevem. Kambium je hlavní rozvozem všech důležitých výživ. (2021, www.wikipedie.cz).

Hlavní výhodou stromu je jejich výška oproti běžným rostlinám. Tato zjevná výhoda jim umožňuje větší čerpání světla a s tím lepší fotosyntéza. Velikost je spojená s pevnou strukturou stromu a velkému kořenovému systému a tím pádem ukotvením celého stromu. Milióny let vývoje stromů je dovedlo k takřka dokonalé konstrukci. Kmen během růstu stromu tloustne. Vodivá pletiva jsou vždy na okraji kmene stromu, starší pletiva se nachází ve středu a slouží jako opora a přívod a odvod vody do listů. V oblastech s chladnými zimami, během kterých se zastavuje růst stromů vznikají letokruhy, podle kterých lze určit jejich věk.

(FITTER, Alastair. Stromy. Ilustroval David MORE. Praha: Ottovo nakladatelství, 2009. Ottova encyklopedie do kapsy. ISBN isbn978-80-7360-055-6.)

Tvary koruny stromů:

a - jehlancovitá (kuželovitá), b - úzce vřetenovitá, c - elipsoidní, d - vejčitá, e - kulovitá, f - deštníkovitá, g - nepravidelná

[online]. [cit. 2021-7-2]. Dostupné z: https:https://druidova-mysteria.cz/STROMY/STROMY_KROVINY_LESY.htm

Části stromu

Kořeny, kmen, borka, korkové kambium, kůra, lýková vrstva, kambium, xylém, jádrové dřevo.

Kořeny, jsou dlouhé podzemní větve, které slouží k zakotvení stromu v zemi, vstřebávání živin a vody. Kořeny začínají nejprve růst dolů, ke středu země, později se pak začínají větvit do kompletního odenku. Kořenová sít stromu je velmi velká a každé jaro strom pustí milionů odenků vlásčitých kořínků, které zajišťují efektivní absorbci vody a minerálů. Voda ze země prochází vhůru do stromu přes xylém do koruny, ke každému listu, květů či plodů. Většina stromů pod zemí spolupracuje s houbami, které nejsou schopny provádět fotosyntézu a nechávají se od stromů zásobovat uhlohydráty a aminokyselinami. Kořenová symbioza s houbami a bakteriemi se nazývá mykorhiza.

Kmen

Kmen je hlavní nosná část stromu. Kmen je dominantní část, která stabilizuje a je spojení mezi kořeny a korunou. Semeno po vytvoření kořenového klíčku začne klíčit směrem vzhůru, ke slunci (heliotopismus). Kmen se rozprostírá až k vršku stromu, jako to bývá u jehličnanů, nebo se rozděluje v korunu různého počtu větví jako je u listnatých stromů.

Borka

Borka je vrchní kůra vzrostlých stromů. Jedná se o fyziologicky mrtvý svazek buněk. Borka chrání hlouběji položené vrstvy pletiva a to před vlivy počasí, škůdci či jinými poškozeními stromu. Postupem času se borka rozšiřuje a vlivem počasí, stářím i druhem stromu se začíná praskat a rozpadat. Věkem pak dochází k rozpadu a odpadáním borky. Oddělením borky může nastat formou šupin (smrk či jabloň) v plátcích (tis či borovice) a v pruzích ( bříza či třešeň).

Korkové kambium

Jedná se o tenkou vrstvičku živých buněk, které navenek produkují materiál borky, sloužící k vyrovnání odlupování kůry na vnější straně tak i zároveň nárůstu průměru kmenu.

Kůra

Kůra je vrchní koncové pletivo mladších stromů, které ještě nevytvořilo borku. Jsou stromy, které jsou výjimkou a kůru si ponechávají po celou dobu svého života, po dobu růstu se kůra protahuje a roste s průměrem kmene (buk nebo bříza).

Lýková vrstva

Floém je tvořen ze živých buněk, který tvoří systém trubiček. Výživa. kterou produkují listy se pohybují směrem dolů ke spodním částem stromu, to hlavně ke kořenů.

Kambium

Kambium produkuje dvě hlavní druhy pletiva tvořící vnější nová pletiva floému a vnitřní straně vytvářející dřevo (xylém).

(HAGENEDER, Fred. Velká kniha stromů: duch stromů. [Olomouc]: Fontána, 2003. ISBN 80-733-6083-7)

Základní druhy dřevin


Stromy, keře, polokeře a liány s dřevnatým stonkem


Stromy můžeme v zásadě rozdělit na jehličnany (nahosemenné , listy malé, šupinovité nebo jehlicovité)a na listnáče (krytosemenné, listy velké nebo ploché, často průsvitné). Podle oblasti pak dělíme tyto stromy na domácí (lokální dřeviny střední Evropy) a exotické.
Domácí jehličnany:
smrk, jedle bělokorá, borovice lesní, modřín, limba
Domácí listnáče:
kruhovité pórovité dřevin s výrazným jarním dřevem nebo letním dřevem, ve kterém se nacházejí cévy sdružené do specifických struktur jako například dub (dub cer, zimní a letní), kaštanovník, jilm, jasan, akát
polokruhovité pórovité dřeviny s méně výraznou hranicí mezi jarním a letním dřevem do kterých řadíme švestku, třešeň, ořešák
roztroušené pórovité dřeviny bez významného rozlišení jarního a letního dřeva buk, javor (horský, mléčný), topol, bříza, olše (lepkavá, zelená, šedá), vrba (bílá, křehká, babylonská), platan, habr, lípa (malolistá, velkolistá), bříza, hrušeň, jabloň.


Exotické dřeviny: cedr, cypřiš, tis, douglaska, mahagon, palisandr, eben, guajak, teak, balsa.

[online]. [cit. 2021-7-2]. Dostupné z: https://www.mezistromy.cz/vlastnosti-dreva-a-drevostaveb/vlastnosti-a-vyuziti-jednotlivych-drevin2/odborny

Druhy stromů se dají určit jednoduchým botanickým klíčem. V základu se dá hodnotit kmen, kůra, listy, květy a plody. Můžeme hodnotit každý parametr zvlášť nebo více parametrů dohromady (samozřejmě k přihlédnutím k ročnímu období). Mezi dva základní charaktery patří:

jehličnany (nahosemenné , listy malé, šupinovité nebo jehlicovité)
listnáče (krytosemenné, listy velké nebo ploché, často průsvitné)


Určování podle listů
Listy často bývají velmi dobrým identifikačním znakem. Listy jsou různé, různých tvarů a velikostí, s pestrou škálou barev či délkou řapíku. Základní barevná škála lze rozdělit do zelené, tmavozelené, žlutozelené, modrozelené, šedozelené a šedé. Vyvinuté listy se pak dělí na šupiny (sekvoje, chvojka, cypřiše, jalovec fénický), jehlice (jedle obrovská, douglaska tisolistá, smrk, modřín j.), úzké listy (vrba bílá, meruňka obecná, brslen evropský aj.), oválné listy (topol černý, bříza bělokorá, lípa obecná aj.), eliptické listy (jilm vysoký, trnka obecná, habr obecný aj.), okrouhlé listy (olše zelená, líska obecná, eukalypty aj.), laločnaté listy (dub letní, hloh aj.), zpeřené listy (jeřáb, bez černý, datlovník kanárský aj.), trojčetné listy (hlohy, javor francouzský, platan aj.), vějířovité listy (liliovník tulipánokvětý, jinan dvoulaločný) a dlanitě složené listy(javor mléč, jírovec maďal, topol bílý aj.).

Určování podle květů a plodů
Nejspolehlivějším určovacím znakem bývají rozmanité květy a plody. V základu jde dělit na výrazné květy, například u jabloní, hrušek a jiné nebo na jehnědy u vrby, topolů, dubů či bříz.

Určování podle kůry
Hlavně v období vegetačního klidu nám k určování druhů chybí klíčové znaky. Je tedy nutné určovat podle kůry a jeho charakteru, pupenů a podle větví a větviček. Pupeny lze rozdělit podle barvy na šedou, hnědou, červenohnědou, oranžovohnědou, zelenou a zelenohnědou. Kůru pak na hnědou, červenou, oranžovohnědou, bílou, šedou a šedohnědou. Hlavní rysy a charakter kůry pak dělíme na hladkou, odlupující se nebo šupinatou, rozpukanou a zjizvenou a zbrázděnou.


(FITTER, Alastair. Stromy. Ilustroval David MORE. Praha: Ottovo nakladatelství, 2009. Ottova encyklopedie do kapsy. ISBN isbn978-80-7360-055-6.)